„Každý člověk přichází na svět s vrozenou schopností prožít něco výjimečného. Ale pak je většinou nucen se pro něco rozhodovat. Má pocit, že dělá, co chce, ale nakonec stejně touží po něčem, co nemá. Tak se přichází o iluze...“ Přesně v tomto duchu se na prostorném jevišti pražského divadla Komedie potkává a míjí šestice postav v rozverné maškarádě citů, v reji běžných úkladů, drobných zrad a obvyklé přetvářky. Žádné dýky pod pláštěm, žádný patos vznosných slov, pouze všednost, šeď dne, pravidelné bručení motoru lednice, která dělí naše omšelé existence do stereotypních segmentů, do nichž se často vměstná ta nejhorší osobní komedie stejně jako ta nejhorší osobní tragedie.

Hra předního rakouského dramatika a spisovatele Roberta Musila představuje na první dotek poměrně chladný a poněkud odcizený kus textu, v němž každá z postav představuje určitý životní modus, konkrétní postoj ke světu kolem, ke svým bližním. Tomáš je sarkastik a glosátor, jeho žena Marie osobou nerozhodnou, manipulovatelnou, její sestra Regina zase přehrávající hysterkou, její muž Josef reprezentantem škrobeného řádu, Alan zbabělým egoistou, Milan úpěnlivým stoupencem racionality a vědeckého poznání. Zapeklitý mnohoúhelník osudů naplňuje děj vzájemným hledáním a nenalézáním. Marná snaha uvést citové záležitosti do souladu a vytvořit byť jen trochu harmonická milostná i přátelská pouta tvoří hlavní dramatickou náplň „Snílků“. Každá z postav se snaží dojít poznání, pochopení i spokojenosti a každá svým tragickým způsobem selhává, protože se míjí nejen se svými bližními, ale především sama se sebou. Postupné odhazování masek vede jen k uzření vlastní bezradnosti a nespokojenosti z bytí, které je půl kamenem a půl snem. A kdykoli se člověk snu dotkne, změní se ten v další kámen, v další zdání nedokonalosti a nenaplněnosti touhy.

Jakkoli by mnou poskytnutá sumarizace dění mohla vytvářet dojem, že „Snílci“ jsou hrou o prokletém lidském údělu a beznadějným povzdechem nad temnotou lidské existence, není tomu tak. Už Musilův text je prodchnut velmi jemnou linkou sarkasmu a humorné nadsázky a celé rozvrstvení sil ve hře evokuje jediné: být nezakotveným, věčně bloudícím a přelétavým snílkem značí otevřenost a nezavršenost naší existence, čili svobodu. Být nespoutaný a neukotvený evokuje na jednu stranu tragičnost, na stranu druhou velmi bizarní úsměv nad přiznanou sebe-nedokonalostí. Ve své podstatě tak ze „Snílků“ jako nejsympatičtější životní postoj vystupuje charakter Tomáše, který si vědomím nedokonalosti své vlastní i svých bližních, jakožto i výsměšně pokorným přijetím svého osudu, vytváří nakažlivě anarchistický postoj usměvavého objektu mezilidských vztahů. Naopak postavy vpjaté do racionálního řádu, posedlé množností věci tvarovat a řídit, vycházejí z Musilovy hry s nepřehlédnutelným příznakem tragické směšnosti.

Relativně chladně působící drama dostalo v Komedii krustu civilnosti a neobyčejné živelnosti především díky režii Dušana Davida Pařízka a hereckým výkonům. Velmi úsporné a po všech stránkách účelné pojetí vyprázdněné scény otevírá prostor skvělým hercům a neuvěřitelně citlivé režii, která překypuje perfektními detaily v každém okamžiku. Postavám vévodí do hloubky prožitý Tomáš Romana Zacha, který každým gestem prozrazuje spjatost se svou rolí. Ale stejně tak lze vyzdvihnout slizce spořádaného Josefa v podání Martina Fingera a prchavého svůdce Alana ve výtečném ztvárnění Martina Pechláta. V ženských rolích od první chvíle exceluje výbušná a exaltovaná Regina Gabriely Míčolové, nicméně oč je nenápadnější part Vandy Hybnerové (Marie), o to více zaujme svou propracovaností. Poněkud na okraji stojí detektiv Milan Stanislava Majera, jehož kameo je spíše osvěžujícím výstupem a úmyslně nevýrazná blondýna Dany Polákové, jejímž cílem je stát nablble opodál a v pravé chvíli na sebe nechat upadnout toho nejzoufalejšího v domě. Dušan Pařízek prodchl vzájemnou interakci postav citem pro detail, načasovaným odlehčením i důrazem na civilnost gesta a celkového jevištního pojetí. Žádné rušivé elementy nezasahují do niterného světa „Snílků“ a i kabaretní zpěvácké číslo přesně plní svůj účel, vnáší do hry v pravý čas rytmus a odměřený nádech načernalé parodie.

Divadlo Komedie zkrátka opět dostálo své pověsti. Existenciálně vychlazenou grenadinu lidských osudů dokázalo promíchat emocemi a životem. „Snílci“ v žádném případě nejsou suchopárným intelektuálním dramatem o nadreálných lidech, je to životem kypící hra, v níž se divák má šanci najít a za jejímiž slovy nezeje propast patosu a neuchopitelnosti, ale naopak ta nejšedivější všednost našich životů. Jednoznačně výtečná inscenace!